Pršelo a fičelo,
nepřízeň osudu,
voda ze všech stran -
a rovnou do sudu.

Pak přišly bílé střípky
zmáčené tíhou vod,
teď přestalo pršet...
Kdo věděl to, má bod.

Střecha protější,
z okna viditelná,
pomalu ztrácí se
do bílého temna.

Vločky ji přikrývaj
rychlými pády,
mě mráz probíhá
celými zády.

Jak možné je,
že červená střecha
uprostřed jara
zasněžit vločkami samu sebe nechá?

Však i když teď
v průběhu básně,
střecha tone v tmu...
Cítím se krásně.

Vždyť jaro je
a přijde léto!
Jen doufám, že nespadnou
vločky takovéto. :)