Sedám k židli, vedle něj, 
dlaň svou v jeho pokládám. 
Říkám smutně "Tak se měj.", 
o lásku se okrádám.

Kde jsou naše šťastné chvíle, 
co nás oba těšily? 
Kdo teď chodí dlouhé míle, 
co společně jsme chodili?

Obracím se tváří v tvář 
do těch známých očí, 
zapadla už slunce zář 
a svět se s námi točí.

Nebylo nám řádem přáno
věrnou lásku k sobě mít, 
šlechtic se vdá jak je dáno - 
nemůžeme spolu být.

Vstanu tedy a odcházím 
se slzami na řasách. 
Daný zákon neporazím, 
srdce moje mě drásá.

Modrá krev mi v žilách proudí, 
skrz můj život běhá stín. 
Žij si, když tě stále soudí, 
když říkají, co já smím.