Šerif seděl u okna saloonu, když najednou zahlédl Dixona, jak za sebou vleče Ellen. „Bille! Pojď rychle sem!“, zavolal šerif na Billa sedícího u sklenky whisky. Než však stačil Bill dojít k oknu, z venku se ozval Dixonův hlas: „Bille! Jestli nechceš přijít o svou ženu, vylez ven!“ Bylo jasné, že plánuje nějakou lest. I když tohle Bill věděl, nehodlal o Ellenu přijít, a proto vyšel ven. Uprostřed prostranství stál Dixon s revolverem v ruce a mířil na něj. Druhou rukou držel Elleně kolem krku nůž. „Vždycky jsi byl ten lepší, příteli.“, začal Dixon. „Vždy jsi měl nějakou výhodu; ženský se na tebe lepily, obchody šly jedna radost a žil sis jako prase v žitě. Pak jsi mi ještě vzal Ellenu. Měl jsi prostě štěstí.“, procedil mezi zuby Dixon. „Ale až do teď. Dneska jsem to štěstí totiž chytnul já, a už ho nehodlám pustit.“, řekl Dixon a zálibně se podíval na Ellen. „Tentokrát to máš spočítaný. Rozluč se se životem, můj příteli!", dopověděl Dixon poslední větu posměšným hlasem a natáhl kohoutek.

 

O dvanáct let dříve…

 

V jedno letní odpoledne se Ellena a její matka Ann vydaly na projížďku k řece. I když bylo Ellen teprve osm let, uměla již jezdit výborně na koni. Protože příjemně hřálo slunce, rozhodly se, že nechají koně pást na břehu řeky a samy si odpočinou v zelené trávě. Když chtěla Ann sestoupit z koně, trávou se mihl tmavý had. Kůň se začal plašit a rozběhl se doprostřed řeky. Ann se ho pokoušela uklidnit, kůň se však postavil na zadní a shodil ji do vody, kde se uhodila hlavou o kámen. Ellen vykřikla a rozběhla se k řece. Matčino tělo však bylo unášeno proudem směrem k vodopádu.

Padl večer a Ellen s matkou se stále nevracely. Jejich otec se rozhodl, že je půjde k řece hledat. Když tam dojel, našel pouze Ellenu, která seděla na břehu v trávě a hleděla do neznáma. John se jí ptal, co se stalo, ale ona nebyla schopná říct jediné slovo. Byla v šoku. Rozhlédl se tedy kolem a asi uprostřed řeky spatřil kámen potřísněný krví. V křoví se pásli dva koně, ale Ann stále nikde. Břeh byl rozdupán kopyty splašeného koně a stopy vedly do řeky. Johnovi začalo docházet, co asi se stalo. Rozběhl se podél břehu řeky směrem k vodopádu. Pomalu se začínalo stmívat, ale vodopád byl blízko, takže tam John dorazil, ještě než se snesla tma. Když udýchaný doběhl k padajícím vodám, jeho hrozné obavy se naplnily. Srdce se mu málem zastavilo. Pak se ale vrhl do proudu, nedbajíc na nebezpečí, a spěchal k postavě zachycené o kořen stromu vyčuhující z ledové vody. Byla to Ann. John ji vyprostil z kořenů a odnesl na břeh. Teprve potom ho zasáhl smutek. Smutek drásající duši. Klekl si k ní a rukama hladil mokrou tvář. Potom padl na její tělo, objal ji a tiše plakal.

Mezitím se ve městě začala postrádat celá rodina McQueenových, a tak se je obyvatelé malého městečka vydali hledat. U řeky našli jen dceru se třemi koňmi, která už byla ve stavu, aby dokázala říct, co se stalo. Tak se obyvatelé dozvěděli, kam zmizel John McQueen. U vodopádu ho pak našli ležet nad mrtvým tělem jeho ženy. Toto neštěstí poznamenalo všechny obyvatele, nejvíc ale Johna. Nemohl dál žít v tomhle městě, protože mu zde vše připomínalo jeho zesnulou Ann. Proto se i se svou dcerou přestěhoval do vzdáleného města St. Lawrence. Doufal, že tam konečně zapomene a bude moci dál žít s Ellenou v klidu a míru.

V městečku St. Lawrence žili dva chlapci – Bill a Dixon. Oba byli velcí přátelé již od malička. Když se sem přestěhovala Ellena se svým otcem, našla v nich dobré kamarády pro začátky svého nového života v tomto městě.

 

O deset let později…

 

Ellen měla schůzku s Billem. Seděli za městem u lesa a povídali si. Náhle se od města přiřítil udýchaný šerif a už zdálky volal: „Elleno! Elleno! Tvůj otec umírá!“ Elleniným srdcem projela ostrá bolest. Nesmí přijít o dalšího svého blízkého! Rozběhla se směrem k městu a zamířila do jejich domu. Přiběhla pozdě. John McQueen ležel na zemi s bledým obličejem. Ellen v tu chvíli zbledla téměř stejně. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Pak padla, jako kdysi její otec u matčina těla, na zem a nepřítomně hleděla do otcových mrtvých očí. Těsně za ní přiběhl Bill. „Jak se to stalo?“, zeptal se mladík doktora. „Někdo ho zastřelil, Bille. Přímo do srdce.“, odpověděl mu doktor. „Je mi to moc líto. Nemůžu nic dělat.“, dodal s lítostí. Bill si potom k Ellen klekl a objal ji.

Když se po dvou měsících Ellena vzpamatovala z otcovy smrti, Bill ji požádal o ruku. Ellen nabídku přijala. Sice ještě stále se smutkem v srdci, ale ráda. Billa totiž milovala, a nedokázala si představit, že by teď žila už úplně sama.

I když šerif neustále pátral po stopách bezcitného vraha, který zabil McQueena, nedokázal nic zjistit. Vrah po sobě žádné stopy totiž moc nezanechal, a ty, které zůstaly, téměř nic neříkaly. Ale proč by někdo zabíjel McQueena? Vždyť to byl mírumilovný člověk, pro každého měl dobré slovo a přidal dokonce peníze na nový kostel. Kdo by to byl schopný udělat?!

 

O dva měsíce zpátky…

 

Za těch pár let, co žila s otcem v St. Lawrence, vyrostla z Elleny půvabná dívka. Nesmírně se podobala matce. Když procházela městem, většina mužů se po ní ohlížela. Z Billa se mezitím stal statný a poctivý farmář, zatímco z Dixona proradný a ctižádostivý muž. Oba dva však byli zamilovaní do Elleny. To z nich přestalo dělat přátele. Dixon ji chtěl získat za každou cenu. Rozhodl se proto, že půjde za Johnem McQueenem a požádá ho o Elleninu ruku…

„Dobrý večer, pane McQueene. Přišel jsem abych…já…žádám vás o ruku vaší dcery.“, vysypal ze sebe nakonec Dixon. John se zasmušil a odpověděl: „Ty si chceš vzít moji dceru? Nezbláznil ses? Hele, Dixone, dobře víš, že Ellena miluje Billa.“ „To mě nezajímá! Tak jí prostě nařídíš, ať si vezme mě!“, vyjel na Johna náhle Dixon. „Dixone, uklidni se! Nemůžu nařizovat svojí vlastní dceři, aby si brala někoho, koho nemá ráda!“, snažil se McQueen uklidnit Dixona. Ten ale zrudl a zařval: „Ale já ji chci! Chci ji, slyšíš?! Musím ji mít!!“ Rozzuřeně vytáhl z opasku revolver, namířil ho na Johna a stiskl spoušť. Nebohý McQueen padl k zemi s kulkou v srdci. Dixonovi pak došlo, co udělal a rychle utekl.

Zatímco Ellen truchlila nad svým mrtvým otcem, Dixon se potuloval někde po městě a snažil se skrýt svoje rozrušení z toho, že zabil. Pomalu se z něj stával padouch. Od mládí, kdy byli s Billem nejlepší přátelé, se hodně změnil. Billovi se dařilo, zatímco jemu ne. Bill se stal farmářem, Dixon mu jen z povzdálí záviděl. Teď mu záviděl znovu. Měl tu, kterou chtěl on. Jestli lidé zjistí, že to byl on, kdo zabil Johna, stane se z něj psanec. Pak by Ellen nezískal již nikdy…

 

O dva roky později…

 

V jednu neděli po mši zůstala Ellena déle v kostele, aby se pomodlila za své zesnulé rodiče a poděkovala Bohu za Billa. Zbyla v kostele úplně sama, protože ostatní ženy odešly vařit domů oběd a muži šli do saloonu na whisky. Když všichni odešli, sklonila hlavu a začala se modlit. Byla tak zabraná do modlitby, že si ani nevšimla, když se otevřely dveře kostela a dovnitř vešel Dixon. Zastavil se těsně za ní a natáhl ruku. Nedokázal to. Byla tak nevinná, ale na druhou stranu tak nádherná. Stála by za hřích. Její dlouhé vlasy jí splývaly téměř až k zemi, když klečela před oltářem. Nakonec zvítězila chtivost, Dixon vytáhl nůž a přiložil ho Elleně ke krku. Ta úplně ztuhla. „Jestli se pokusíš o útěk, zabiju tě.“, zašeptal ji do ucha Dixon. „Dixone? Ty bys přece nedokázal zabít člověka!“, opanovala mu se strachem v hlase Ellena. „A jak si myslíš, že zemřel tvůj otec?“, odpověděl s chladem Dixon.

 

Několik minut poté…

 

Šerif seděl u okna saloonu, když najednou zahlédl Dixona, jak za sebou vleče Ellen. „Bille! Pojď rychle sem!“, zavolal šerif na Billa sedícího u sklenky whisky. Než však stačil Bill dojít k oknu, z venku se ozval Dixonův hlas: „Bille! Jestli nechceš přijít o svou ženu, vylez ven!“ Bylo jasné, že plánuje nějakou lest. I když tohle Bill věděl, nehodlal přijít o Ellenu, kterou miloval víc, než svůj život, a proto vyšel ven. Uprostřed prostranství stál Dixon s revolverem v ruce a mířil na něj. Druhou rukou držel Elleně kolem krku nůž. „Vždycky jsi byl ten lepší, příteli.“, začal Dixon. „Vždy jsi měl nějakou výhodu; ženský se na tebe lepily, obchody šly jedna radost a žil sis jako prase v žitě. Pak jsi mi ještě vzal Ellenu. Měl jsi prostě štěstí.“, procedil mezi zuby Dixon. „Ale až do teď. Dneska jsem to štěstí totiž chytnul já, a už ho nehodlám pustit.“, řekl Dixon a zálibně se podíval na Ellen. „Tentokrát to máš spočítaný. Rozluč se se životem, můj příteli!", dopověděl Dixon poslední větu posměšným hlasem a natáhl kohoutek.

Ostatní sledovali tuto scénu z okna saloonu. Teď jim konečně došlo, kdo zabil McQueena. Neodvažovali se ale vyjít ven. Bylo to jen mezi nima dvěma. Dixon se posměšně usmál a provokativně políbil Ellenu. Ta mu po jeho polibku ale plivla do tváře. Přitlačil proto svůj nůž víc na její bílou šíji. Tím držel Billa v šachu. Dixon namířil zbraň přímo doprostředka Billova čela. Ellen věděla jen jedno. Buď zemře Bill, nebo ona. Položila by za něj život. Proto když Dixon zamířil s natáhnutou zbraní na jejího muže a chystal se vystřelit, podkopla mu Ellena nohy, i když věděla, že tím ztratí nejen Billa, ale i svůj život. Bill však bude žít. Jakmile totiž podpokla Dixonovi nohy, padl k zemi a váha jeho těla ji vzala sebou. Ovšem, spolu s nožem na jejím krku. Bill však byl pohotový a bleskově vytáhl zbraň a vystřelil směrem k Elleně. Ještě než dopadla těla na zem, nůž odletěl Dixonovi z ruky a zanechal na Ellenině krku jen malý škrábanec. Bill se rozběhl k Dixonovi a než se stačil vzpamatovat, vyrazil mu zbraň z ruky. Namířil na něj a zvolal: „Šerife! Pojďte si pro vraha Johna McQueena.“ Šerif přiběhl a bránícího se Dixona svázal. „Teď už nikomu neuškodíš. Budeš viset, kamaráde.“, oznámil mu potěšující zprávu šerif a odvedl ho. Bill se vrhl ke své statečné ženě a políbil ji. Ellen se probrala z bezvědomí a otevřela oči. Mile se usmála na Billa a řekla: „Teď už jsme v bezpečí. Všichni tři. Doufám, že se o nás budeš dobře starat, tatínku.“