- Věnováno mé kamarádce Týně -
 

Náhle jakoby vše utichlo a nikde se nepohnul ani lísteček. Všude bylo jen ticho. Hrozivé stísňující ticho. Krev mi tuhla v žilách. Strhl se děsivý vichr a pár kroků přede mnou se objevil obrovský temný stín a pomalu se přibližoval. Srdce mi začalo bít strašlivou rychlostí. Čím víc se stín blížil, tím víc moje srdce bilo a já měla pocit, jako když mi každou chvíli vyletí z hrudi naproti tomu neznámému stínu. Jak ráda bych vstala a běžela pryč, daleko odtud, ale něco mě táhlo k zemi. Nemohla jsem se ani hnout. Když se stín přiblížil na vzdálenost ruky, měla jsem pocit, jako když ze mě vysává život. Pomalu mě to pohlcovalo. Byla to smrt. Srdce mi přestalo bušit, z očí přestaly téct slzy a já už jen cítila, jak mě to objímá svým tělem a…
 

Leden 2016
V tu chvíli jsem otevřela oči a ocitla se doma ve své posteli, vedle Šimona, který mě objímal a snažil se mě probudit.  „Šarlot, jsi v pořádku? Co se stalo? Celá se klepeš a oči máš úplně červený,“ ptal se mě starostlivě. „Štěpáne? Jak…ty…ty žiješ?! Vždyť…vždyť jsem tě viděla vypadnout z toho vrtulníku a pak ten strom a…a…ta smrt…!“ odpověděla jsem zmateně. „Štěpáne? Vrtulník, strom, smrt? Šarlot, něco se ti asi zdálo, ale…už je dobře,“ utěšoval mě Šimon. „Já už budu muset jet, rodiče chtěli, abych dneska hlídal bráchu.“ „Bráchu? Šimone!? Ale…vždyť tě srazil ten náklaďák!“, nechápala jsem stále, že celé to byl jen sen, jenom pouhý hrozný sen. „Jakej náklaďák? Musela jsi mít opravdu živej sen, Šarlot,“ usmál se na mě Šimon. Já ale stále žila ve svém snu a nedokázala jsem uvěřit, že je Šimon naživu, tady vedle mě, a Štěpán že vlastně ani neexistoval. Tak jsem mu vypověděla, jak to vlastně bylo…

„Bylo pozdě večer, vlastně spíš brzo ráno, jako teď, loučila jsem se s tebou. ,A hlavně dej na sebe pozor. Uvidíme se zítra. Ještě pusu. Tak pá!‘ Nasedl jsi na motorku. Rozjel ses. Ještě ses otočil, abys mi naposledy zamával. Po obloze se rozlily červánky, začalo vycházet slunce. Otočil ses zpět do směru jízdy a vjel na křižovatku po hlavní silnici. Dívala jsem se za tebou plna vzpomínek na to, co jsme ten den prožili. V mysli jsem si promítala tvůj obraz. Náhle mě ale ze vzpomínek vytrhl zvuk klaksonu a já viděla, jak do motorky plnou rychlostí vrazil náklaďák a zabrzdil se až o zeď baráku. Motorka byla přiškvařená ke zdi domu a ke kapotě náklaďáku. I s tebou.“, dořekla jsem konec se slzami v očích a hleděla na Šimona, který mi už konečně připadal jako skutečnost. Chvíli se na mě díval, pak se přisunul blíž a políbil mě. Teď už by mi nikdo nedokázal vymluvit, že Šimon není skutečný.
 

„Jistotu v srdci objetím mi vracíš,
věřím, že neřeknu, že se ztrácíš.
Že nebudeš ten hrozný sen,
až začne se zas nový den.“
 

Ustrojili jsme se a já šla Šimona vyprovodit před dům. Ještě jednou mě políbil, nasedl na motorku a chystal se nastartovat motor. Pohlédla jsem do dálky, kde zrovna začalo vycházet slunce a vzpomněla jsem si na ten sen. Na tohle zrádné ráno, na ten náklaďák a na Šimona, který…Nedokončila jsem myšlenku, chytla Šimona za ruku a odmítala ho pustit. „Ne, prosím tě, nikam nejezdi, já tě nechci ztratit, nechci znovu cítit tu bolest, že odcházíš navěky, teď už doopravdy. Prosím, nejezdi!“ zvolala jsem do nového dne a stále svírala Šimonovu ruku. „Šarlot, já už opravdu musím. Nic se mi nestane. V tuhle dobu ještě všichni spí. Byl to jenom sen,“ chlácholil mě Šimon. Já si však nechtěla připustit, že by se můj instinkt mýlil, hlavně když šlo o Šimona, který mi byl tím nejvzácnějším na světě. „Šimone, prosím. Jestli mě miluješ, zůstaň tu! Co když to nebyl jenom sen, co když ten náklaďák opravdu…“ Poslední slova mi zamrzla na rtech. Uslyšela jsem totiž znovu ten známý klakson a oba dva jsme viděli, jak náklaďák vráží plnou rychlostí do zdi domu. I když teprve vyšlo slunce, vytvořil se kolem roztřískaného vozidla za malou chviličku velký hlouček lidí. Z jejich výkřiků, které doléhaly až k nám, jsme pochopili, že řidič jako zázrakem přežil.

Pohlédla jsem Šimonovi do očí. Odrážela se v nich obrovská vděčnost za to, že jsem ho nepustila. Po obloze se rozlily červánky a z nebe se začaly snášet malé sněhové vločky. Šimon sesedl z motorky a objal mě. Když mě pak pustil, měla jsem vlasy plné těch nádherných vloček, které z dálky vypadaly jako malinkaté blyštící se perly. „Takhle vypadáš jak jedna velká, nádherná sněhová vločka. Miluju tě, Šarlot,“ usmál se Šimon a políbil mě. „Kéž by tahle chvíle trvala navěky,“ pomyslela jsem si.
 

„Svojí lásku jsem našla zas,
i když sen nastražil zlou past.
Sníh pak přikryl všechny rány,
po proudu řeky byly hnány.“
 

Listopad 2019
Jednou jsme se procházeli kolem rybníka, už bylo k večeru a pomalu se stmívalo. Sedli jsme si na břeh a pozorovali zapadající slunce, jak končí svoji denní pouť. Bylo to nádherné. A ještě k tomu začal padat první sníh v tomhle roce. Vzpomněla jsem si na ten lednový den, kdy můj sen zachránil Šimonovi život. Pamatovala jsem si ještě živě, jak něžně mě políbil, a položila jsem si hlavu na jeho rameno. Šimon mě objal jednou rukou a takhle jsme tam hodnou chvíli seděli a pozorovali den chýlící se ke konci. Když začalo slunce zapadat pod hladinu rybníka, po celé obloze se rozlila do oranžova zbarvená červeň a Šimon vytáhl z kapsy malou krabičku. Otevřel ji a do ucha mi zašeptal:
 

„Má nejkrásnější lásko,
s rudými rty, krásko,
nikoho než Tebe nebudu milovat,
o Tebe proti všem chci bojovat.
A jak v pohádkách je psáno,
skončí to šťastně, řekneš-li mi ano.“
 

Padající vločky se mu usazovaly na ruce a hned nato roztávaly. To samé se stalo i na mé ruce, když jsem mu ji podala se slzami v očích, a řekla to krásné „ano“. I moje srdce bylo v tu chvíli jako ta malá tající vločka. Vše pomalu utichalo, jen šumění vody a světlo pomalu mizejících červánků doprovázelo tu přenádhernou chvíli, kdy se dvě duše staly jednou ve dvou tělech. A vločky padaly dál a dál a nic je nerušilo, protože všechno už šlo spát…

Konečně už vím, jak opravdu končí pohádky. Princ si vzal svoji Sněhurku za ženu a žili spolu šťastně až do smrti…♥
 

„Když sněhové vločky snášely se z nebe,
řekl jsi mi: Miluji jen Tebe!
Teď mi Tě už nikdo nevezme,
budem žíti v lásce bezmezné!“