Říjen 2016
Můj milý deníčku, jsem to zase já, tvoje Šarlota, kdo tě po dlouhé době zase vytáhl ze skříně. Už jsem se „jakš takš“ srovnala se svojí ztrátou Šimona, ale jedno mi stále nedá spát. Nevím, jestli mám halucinace, či co, ale po cestě do školy nebo domů občas potkávám v autobuse jakéhosi mladíka, který mi nesmírně připomíná Šimona. Dali jsme se spolu už i do řeči, a já si nemůžu pomoct, ale i chování se děsně shoduje. Jmenuje se Štěpán. Seznámila jsem ho s Alexem, který se taky kamarádil se Šimonem, aby mi řekl, co si o Štěpánovi myslí. Vyjádřil se, že mu připadá úplně jak Šimon. A navíc, jeho jméno začíná taky na „Š“. Není to už vážně divný?! Ale abych byla upřímná…je stejně krásnej a přitažlivej jako byl Šimon. Asi jsem se znova zamilovala! Jak se říká – nešťastnou lásku dokáže uzdravit jen láska nová! ♥

 

Prosinec 2016
Jak se může jen tak stát, že ztratíte nejdražšího člověka v životě a rok na to se objeví další – stejný vzhled, stejné chování, stejné písmeno na začátku jména? Těžko. Ale stalo se tak. Je úplně stejnej, jako byl Šimon. Nejsem si jistá, ale asi ho miluju! ♥

 

Listopad 2017
No vidíš, deníčku, málem bych na tebe zapomněla! Včera, když jsem se vracela busem ze školy, vystoupil Štěpán už se mnou a šel mě doprovodit domů. Měla jsem ten den dlouho školu, tak se už začalo trochu stmívat a postupně vycházely hvězdy, které zářily jak tisíce skleněných lustrů v tom nejkrásnějším zámku. Sedli jsme si v parku na lavičku a hleděli si do očí. Po chvíli se Štěpán zvedl, řekl, ať chvilku počkám, vzdálil se někam za strom a po chvíli se vrátil s rudou růží v ruce. Moje překvapení neznalo mezí. Ale to jsem nevěděla, že má v rukávu ještě jeden trumf. Obešel lavičku, klekl si přede mě, vzal mojí ruku do své a potichu zašeptal:
 

„Pohlédneš-li do mých očí,
uhádneš, proč hlava se mi točí.
Proč slova se mi děsně pletou,
pod oblohou hvězdami posetou,
proč v noci nemohu spát,
proč probouzím se tisíckrát.
Je jen jedna odpověď,
a ta stojí za zpověď.
Pro Tebe bych postavil i hrad,
že poznal jsem Tě, jsem moc rád.
Nikdy bych nemohl říct, že toho lituji,
protože Tě nekonečně miluji!“
 

Mě doslova spadla brada. Tohle bych ani ve snu nečekala! Takový nádherný verše…Úplně mě rozbrečel…Jak já ho miluju! A od včerejška…spolu chodíme!
 

Červenec 2019
Jednou jsme si vyjeli na výlet na kole do přírody. Štěpán vzal s sebou i kytaru, že mi prý složil písničku. Projížděli jsme zrovna okolo kukuřice, když kolem nás šílenou rychlostí prosvištěla černá limuzína, obrátila se a rozjela proti nám. Bylo to jen pár vteřin, ale i tak krátký čas stačil, abych dostala o Štěpána strach. Co když ho znovu ztratím?!

Auto mířilo přímo na nás. Zabrzdilo těsně před námi, vyskočilo z něj pár maskovaných chlápků se zakrytými obličeji, chytli nás a vlekli do auta. Štěpán se zuřivě bránil, ale proti jejich síle a množství neměl žádnou šanci. Spoutali ho a hodili do auta. Pak mě někdo praštil…

Probrala jsem se až ve vrtulníku, kde jsem ležela se svázanýma rukama vedle Štěpána, který mě pozoroval starostlivým pohledem. Měl rozbité čelo a na obličeji zaschlou krev. „Díky Bohu, že jsi v pořádku, Šarlot!“ ozval se jeho hlas. „Už jsem myslel, že se neprobereš…“ „Nevíš, proč nás unesli?“ zeptala jsem se potichu. „Netuším, ale snad budou chtít jen nějaké výkupné,“ odpověděl mi Štěpán. V tom se z vedlejší místnosti vynořil chlap jak hora a zůstal stát ve dveřích. Měl nechutně zohavený obličej. Jeho pohled se zastavil na mně. „To je ale hezká slečinka, co?“ obrátil se na svého kumpána, který řídil vrtulník. „No to si piš! Pozdravíme ji trochu víc zblízka, co myslíš?“ odpověděl mu z vedlejší kabiny pilot. „Nechte ji laskavě být!“ ozval se Štěpán a oči mu žhnuli jako dva obrovské plameny. „S tebou si to vyřídíme později, mladej. Zmlkni,“ řekl ošklivec, a zamířil ke mně. Štěpán se mu ale postavil do cesty, i když byl spoutaný a od rány na čele ho asi dost bolela hlava. „Říkal jsem, abyste ji nechal být, a myslím to vážně!“ odpověděl nebojácně Štěpán, navzdory rozzuřenému obličeji svého protivníka. „Hele, ty malej spratku, už tě mám vážně dost! To svoje hrdinství si schovej pro někoho jinýho!“ zařval obr a doslova odhodil Štěpána stranou. Teď šel po mně. „Pojď sem, holubičko…“ a snažil se mě políbit. Vtom se Štěpán zvonu zvedl ze země a strčil do obra. Ten si rozbil obličej o stěnu. „Ty nedáš pokoj?! Já tě varoval!“ rozzuřil se ošklivec, vzal Štěpána za tričko, otevřel dveře od vrtulníku a pokusil se ho vyhodit ven. „Ne, to ne! Znovu mi ho nevezmete!“ křičela jsem jako šílená. Sebrala jsem všechny síly a vstala, navzdory poutům, které mě táhly k zemi. Protože jsem měla svázané ruce vpředu, mohla jsem Štěpána uchopit a pokusit se ho dostat zpátky dovnitř. Ale obr měl větší sílu než my dva dohromady, roztrhl nás od sebe a Štěpána vystrčil ven. Já jen natáhla naprázdno ruce z letadla a viděla jeho tělo padat k zemi…
 

„Nechci znovu bez Tebe být,
slyšet zas srdce naprázdno bít.
Ztratit Tě v bílých beráncích,
v krvavě rudých oblacích.“
 

Nedokázala jsem domyslet to, co se stalo po dopadu Štěpánova těla na zem. Ani jsem neměla čas, protože ošklivec se na mě zase začal sápat. Bránila jsem se, jak jen to šlo. Mezitím začalo letadlo rychle klesat a obrův kumpán šíleně panikařil, že se řízení zaseklo. Ošklivec mě nechal a odběhl za pilotem. Rychle jsem přemýšlela, co dělat. Nesměla jsem podlehnout tísni svírající srdce. Musela jsem myslet. Na zemi jsem spatřila obrův nůž, který asi ztratil při rvačce se Štěpánem. Nesměla jsem propásnout takovouhle příležitost! Dala jsem si nůž mezi kolena a pokusila si přeřezat pouta. Šlo to špatně, ale nakonec povolily. Náhle sebou vrtulník prudce trhnul a já vypadla z otevřených dveří ven. Padala jsem směrem k zemi. Pak už se mi jen zatmělo před očima a já ucítila tvrdý náraz…

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že ležím na louce plné sena. To mi nejspíš zachránilo život. Nedaleko mě ležely doutnající trosky vrtulníku. Pokusila jsem se vstát. Nějak jsem se odtud přeci musela dostat a pokusit se najít Štěpána, i když mě mrazilo při pomyšlení, že ho najdu mrtvého. Z takové výšky, v jaké jsme byli, když vypadl, to rozhodně nemohl přežít. Ale musela jsem aspoň doufat. Byla jsem celá omlácená, a když jsem se opřela rukou o zem, ucítila jsem v ní ostrou bolest. Nejspíš jsem ji měla zlomenou. Kdo by se taky divil, když jsem spadla z vrtulníku. Mohlo to být klidně i horší. Opřela jsem se tedy o druhou ruku, vstala a pomalu šla tím směrem, kterým jsme přiletěli s vrtulníkem. Po pár minutách chůze jsem uviděla vysoký suchý strom s tmavou siluetou v koruně. Nohy jako by mi zdřevěněly. Ale silou vůle jsem se pohnula dopředu a přiblížila se ke stromu. Dech se mi zastavil a z očí mi vyhrkly slzy. Byl to Štěpán. Svázané ruce měl vklíněné mezi dvě větve a po kmeni stromu ještě stékala jeho krev. Už podruhé jsem o něj přišla…
 

„Znovu jsi mi odešel,
bez pozdravu, loučení.
O mě strachem jsi se chvěl,
pro mě vydržel jsi mučení.
Proč život za mě prohráváš,
proč sobě sis ho vzal?
Proč samotnou mě necháváš,
když tak dobře jsi mě znal?“
 

Se slzami v obličeji a se smutkem rvoucím srdce jsem objala strom, na kterém skončil život mého nejdražšího. Jeho krev, rudá jako růže, které mi dříve dával, mi stékala po tváři. Už podruhé jsem dostala přímý zásah do srdce, na kterém již jeden šrám dlouho rezaví…