Řeka slz padá
do údolí sucha.

Písek a štěrk -
jediní to známí
ve světě tak pustém,
co člověka zalyká.

Jdu tiše
tou pustinou.
A přece křupání
písku pode mnou
rozechvívá vzduch.
Třese se.
Prach se vznáší
nad hlavou
a dělá se mdlo.
Najde zde člověk
útočiště?

Marně.
Marně hledá,
marná snaha
života zde hledat.
Ani lístek
poháněný životem
nespadne
ze suchého stromu.
Vždyť žádný strom
tu ani není.

Je ticho.
Slunce praží
do už tak horké půdy.
Půdy plné písku
a štěrku.
A kamenů.
Nic živého
tu není.
Jen pusto.
Prázdno.
Pusto.
Nic.

...

A přece?
Malé semínko
vyklíčilo.
Zázrakem?
Ne.
Slzami.
Smutnou solí,
prázdným dechem
a trochou
mlčenlivého teskna.

Lidské city
dokáží to,
co suchá příroda
nedokáže nikdy.
City,
jež Bůh
daroval.
Daroval člověku.
Navěky.
Do soudného dne.
Do dne,
než setkáme se
znovu.
S Láskou.


Komentář: 
Obraz lidského světa, ve kterém člověk žije jen v pustině, bez Boha, bez Lásky. Souží se, protože mu něco chybí, teskní po úplnosti svého vlastního já. Není celý. A čeká na ten den, kdy všechno to soužení skončí a kdy se znovu setká s Bohem - s Láskou. A vše vykvete.