Tma tichá z nebe padá,
krášlí smutnou silnici.
Uvnitř domu dívka mladá
vešla ve svou ložnici.

Rozžala zde bledou svíci,
ozářila svoji tvář.
Češe vlasy, hladí líci,
otvírá svůj sekretář.

Skříňka bílé psaní skrývá -
od milého z daleka.
Někdy to tak zkrátka bývá -
za zdí nikdo nečeká.

Píše, že tě miluje,
stále cítí tvoji vůni,
odchodu že lituje,
žal se ztrácí v černé tůni.

Že by vlasy hladit chtěl,
dotýkat se tváří těla,
držet v rukou že by směl
tebe a tvá ústa celá.

Dívka uložila psaní zpět
do zásuvky dřevěné.
Slavík zlehka začal pět
melodie dojemné.

Na lůžko pak ulehla,
zavřela své velké oči,
hlavou myšlenka jí proběhla,
onen muž jí do snů skočil.

Políbil ji na rty rudé,
pokračoval spící tváří,
co z toho snu k ránu zbude
ví jen hvězdy, co teď září.

Přitiskl se k uzounkému boku,
hlavu složil v její hruď.
Slavík zpívá další sloku -
sny mají vždy sladkou chuť.