- Věnováno mému kamarádovi - 

S hroznou noční můrou
sám tu skleslý sedíš.
Náladu ponurou,
se slzami hledíš.

Vítr fouká letos brzy
do dlaní, co dávaly,
od teď leží hořké slzy
v dlaních, co vše rozdaly.

Daly lásku, daly víru,
milovaly až do nebe.
Daly všeho jí přemíru,
chránily ji víc než sebe!

Teskně zíráš z okna ven,
kde poletují komáři,
v mysli máš jen jedno z jmen,
úsměv ztratil se ti ve tváři.

Jako duch se bytem ploužíš,
vidíš ve všem její obraz.
Nikdo neví, čím se soužíš -
krvácí ti srdce obvaz.

Láska, co tě přepadla,
zas a zase útočí.
Květina však uvadla
ve skalinách, v úbočích.

Uvadla a zapomněla,
ostří bolu míří níž,
němá ústa rozechvělá
cítí ten hrot srdci blíž.

Smutkem klesáš, tísní taky,
někdy už to vzdáváš.
Večer lehce slábnou zraky,
ale ráno, ráno znovu vstáváš.

Láska hory přenáší, ale
bez bolu a utrpení,
což občas je nemalé,
žádné lásky věru není.