Tiché rýmy zaslechla jsem,
kdosi mi je šeptával.
V jarním vánku ozvaly se,
verš člověka spoutával.

Náhle slova smutku
v básni hořce zazněla.
A muž v zármutku
našel svého anděla.

Každá noc mu byla bdělá,
chtěl vyznat spalující cit.
Jeho duše však nechtěla
bez ní už dál žít...

Dlouho pálily ho zraky,
odvahu si střádal.
Pak roztrhly se mraky
a děšť v kapkách padal.

Po týdnech muž vyslovil ta
slova žárem planoucí,
věřil jí, že neztroskotá
na lodi dech beroucí.

Teprve až letní vítr
dozpíval těch veršů pár.
Že prý anděl neodmítl
a spolu, že jsou dál.