Je večer.

Pocity člověka jsou hlubší a tma venku dodává temnotu a tíseň. 

Jak je snadné klesnout do hloubky a oddat se smutku.

Ale je k tomu zde na světě nějaký důvod?

Spousta. 

 

Je však nějaký důvod silnější, než je láska? Možná. Ale než Láska? Ne. Nad Boží lásku nesahá žádný pozemský důvod. Nic není větší, než Boží láska, která je od začátku světa a nikdy nemůže skončit. Je věčná jako Bůh. A Ten je nekonečný. I Vesmír někde končí. Boží láska ne. 

Je s námi, ať jsme kdekoli, ať jdeme kamkoli a ať je to kdykoli. Je všude s námi. Někdy ji možná necítíme. Máme strach, že jsme tu sami. Ale Láska nás provází všude. Vždyť Bůh nás miloval natolik, že za nás dal to nejcennější. Svého Syna. A Ten nás vykoupil ze všech hříchů, které nás tížily (a občas i tíží). Dejme mu je. A dejme mu i své starosti, problémy, obavy, slzy...a svojí radost. A On ji rozmnoží natolik, abychom ji mohli rozdávat dál, mezi lidi, všude, kam tě napadne. Radost, která překonává všechny radosti světa. Že Ježíš je Syn Boží a že nás miluje. 

Máš ještě teď nějaký důvod k smutku? Nějaký důvod, který by ti bránil před úsměvem na rtech? Důvod, kvůli kterému tady jen tak sedíš, když by jsi místo toho mohl výskat, tancovat, skákat, chválit, jásat anebo jen tak zvednout ruce k nebi a nechat se naplnit radostí, že náš Pán je s námi?  

Já takový žádný důvod nevidím. A proto se teď zvednu a začnu chválit Boha. Ať už pouhým slovem, písní nebo jen tichým obdivem ohromné Boží lásky...prostě začnu. A modlím se, abych nebyla jediná. "Neboť kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18:20)