Laskou stále hladíš
moje líčka bledá, 
vedeš správně toho, 
kdo neúnavně hledá.

Kráčím mezi lidmi, 
sama bez přítele. 
Ale vím, že nemám proč, 
citít se osaměle.

Vždy můj dluh 
mi odpouštíš, 
ledy v mojím srdci 
teplem rozpouštíš.

Venku hustě prší
a kdosi nahlas kleje. 
Ale uvnitř duše
Tvoje láska hřeje.

Když usínám, 
Ty nade mnou bdíš. 
Nad ránem mi šeptáš: 
"Miluji Tě, víš?"