Jednoho dne jsem měla společně s Terezou jet do Anglie. Loď odjížděla o půl třetí z přístavu na druhém konci města. Blížil se čas odjezdu a my věděly, že nestíháme. Tereza to chtěla nechat plavat, ale já jsem se modlila k Bohu a věřila, že ta loď nám neujede, že tam ještě stále bude. Byla to silná víra. Bylo to, jako bych mávala na rozloučenou a věděla, že mi ta loď neujede, protože stojím na její palubě. Chtěla jsem se za každou cenu dostat do přístavu, protože moje víra mi říkala, že loď na nás stále čeká.

Protože jsem si nestihly sbalit, nechaly jsme kufry doma a šly jen s prázdnou. Cítily jsme, že jdeme opravdu pozdě, tak jsme se rozběhly a běžely skrz město. Když jsme míjely místní hotel, jeho majitel nás pozval dovnitř, abychom si na minutku odpočinuly. Byly jsme unavené, tak jsme jeho nabídku přijaly. Mezitím, co nám servírka přinesla malé občerstvení, majitel hotelu zamkl a nechtěl nás pustit ven. Bylo tady sice příjemně, jídlo a pití bylo úžasné, byl tu servis, pohodlí…Ale byly jsme tu jak ve vězení, zavřené, bez svobody. A moje víra mi říkala: „Loď tam čeká, musíš jít, musíš se odtud dostat.“ Jenže co dělat? Až hodný číšník nám pomohl. Odemkl zámek od mříží v okně a my mohly pokračovat dál v cestě.

V půjčovně jsme si půjčily koloběžky, abychom dohnaly naše zpoždění. Ale byly jsme natolik unavené, že jsme už dál nemohly a skoro se i plazily po zemi. Síly docházely rychle, ale víra…víra, ta ne. Podívala jsem se na hodinky. Ručička byla na trojce. Bylo čtvrt na čtyři. Rozum mi říkal, že jsem padlá na hlavu, když si myslím, že loď bude 45 minut čekat na nějaké opozdilce. Ale víra mě stále držela. Stačilo už jen obejít roh domu a uvidíme přístav. V tu chvíli jsem se vzchopila, rozběhla se z posledních sil za roh a…uviděla právě se rozjíždějící loď! Začala jsem mávat jako blázen, aby zastavili. Naštěstí si mě všimla jedna kamarádka, která věděla, že máme jet taky a poprosila kapitána, aby loď ještě zastavil. Vrhla jsme se do vody a doplavala k lodi, kde mě vytáhli na palubu. Tereza mě následovala. Byly jsme celé promočené, ale bylo nám to jedno. Stejně tak nás vůbec netížil fakt, že nemáme žádná zavazadla, hlavní bylo to, že jsme stihly loď.

 

Náš život se občas podobá ujeté lodi. Hřešíme, a proto nestíháme. Ale pokud, člověče, budeš litovat svých činů a půjdeš životem s tím, že Boží loď na tebe počká, protože ti to Bůh slíbil a zpečetil to obětí svého Syna, dojdeš tam včas. Víra tě neušetří zkoušek a potíží, ale pomůže ti se přes ně přenést a jít dál. Nenechej se ale zlákat zlem, odmítni jeho na první pohled tak úžasnou nabídku a drž se své víry. Jdi dál. A když ti docházejí síly, nepřestávej věřit, Bůh je s tebou. Ať jsi kdekoliv. A když už vidíš onu loď nablízku, schází poslední věc; ponoř se bez obav do ledové vody, vždyť až se vynoříš, budeš mít nový život. Život s Bohem. A tam ti bude jedno, jestli máš nějaký majetek nebo ne, protože tam s tebou bude On osobně. Ten, který tě zachránil ze smrti a dal ti život věčný.

 

„Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Víte, kam jdu, a cestu znáte. (…) Já jsem ta Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (…) Protože já žiji, budete žít i vy.“ (Jan 14:3-4,6,18-19)