Listopad 2013
Po nástupu na výšku jsem zažila dvě menší překvapení. Zjistila jsem, že na stejnou školu chodí i můj kamarád Alex. Zajímavý je, že i když jsme tak dobří přátelé, že mi to neřekl. Asi mě chtěl vážně překvapit. Ale to hlavní, co jsem na téhle škole zažila, a co mi totálně změnilo život, bylo, že jsem na chodbě začala potkávat jednoho moc hezkýho kluka…

Jmenoval se Šimon. Chodil s Alexem do třídy a mně se vážně líbil. Pár týdnů jsme se jen tak potkávali a dívali se na sebe. Později jsem si dodala odvahy a pozdravila ho. Odpověděl mi s úsměvem. Ani nevím jak, ale začali jsme se mezi sebou i trochu bavit…
 

Únor 2014
Seznámili jsme se daleko víc. Na chodbě se zdravíme s rozzářeným úsměvem. V jedno odpoledne se to ale trochu změnilo…

Mám volno a sedím na lavičce před školou. Slyším blížící se zvuky, tak se ohlédnu. Pomalým krokem ke mně přichází Šimon. Pozdraví mě milým úsměvem a sedne si vedle na lavičku. Po chvíli mě vezme za ruce a povídá:
 

„Už dlouho Tě mám rád,
s Tvým srdcem jedno chci být.
Už nedokážu dál to skrývat,
nedokážu bez Tebe žít…

Miluju Tě!“
 

Dech se mi zarazil. Zírám na něj nevěřícným pohledem. „To…to myslíš vážně?“ vypadlo ze mě. „Vážně,“ odpoví Šimon s úsměvem. „Já…já tebe taky!“ odpovím. Oba dva se na sebe nervózně díváme a držíme se za ruce. Pak mě obejme, nakloní se ke mně a rozpačitě zašeptá: „Smím…smím tě políbit?“ Zábleskem v očích a mírným kývnutím hlavy naznačím, že ano. Políbil mě. Ach! Hřálo to krásně, neskutečně! Jakoby to byl sen! Ale byla to nádherná skutečnost s opravdu skutečným andělem.

Když nás další den Alex spatřil na chodbě, jak stojíme před třídou a držíme se za ruce, překvapením se zarazil. „Vy…vy dva…?“ Na víc se nezmohl. My jsme s úsměvem přikývli. „Jo, chodíme spolu,“ odpověděl mu Šimon. Já s dalším úsměvem přikývla.

Bylo to prostě neskutečný, jak se to mohlo takhle stát. Jak z té nejkrásnější pohádky. Když mě drží, cítím teplo, které z něho sálá, a když mě obejme, vím, že jsem v bezpečí. Slovy to popsat nelze. Prostě beze slov.
 

Leden 2016
„Už jsou to skoro dva roky, co spolu chodíme. Máme se strašně rádi a je to prostě jako ve snu.“ Tohle jsem si říkala ještě na začátku měsíce. Na konci to skončilo ale úplně jinak…

Je pozdě večer, vlastně spíš brzo ráno, loučím se s Šimonem. „A hlavně dej na sebe pozor. Uvidíme se zítra. Ještě pusu. Tak pá!“ Nasedá na motorku. Rozjíždí se. Ještě se otočí, aby mi naposledy zamával. Po obloze se rozlijí červánky, začíná vycházet slunce. Šimon se otočí zpět do směru jízdy a vjíždí na křižovatku po hlavní silnici. Dívám se za ním plna vzpomínek na to, co jsme dnes prožili. V mysli si promítám jeho obraz. Jeho sametový vlasy, jeho tmavý oči, jeho rty…Náhle slyším klakson a vidím, jak do motorky plnou rychlostí vráží náklaďák a zabrzdí se až o zeď baráku. Motorka je přiškvařená ke zdi domu a ke kapotě náklaďáku. I s Šimonem.
 

„Chvíle s Tebou se nekonečnými staly,
byla to skutečnost, ne žádný sen.
Ale když vyšlo slunce,
vzal mi Tě nastávající den.“
 

Ve mně by se krve nedořezal. Za pár dní jsme měli mít výročí a teď…teď už není s kým mít výročí. Kolem se seběhla spousta lidí, i když bylo tak brzo ráno. Někdo zavolal sanitku, i když to bylo už očividně zbytečné. Všichni se rvali k místu nehody, aby viděli, co se stalo. Jen já jsem stála, neschopná jediného pohybu, stále na tom místě, kde jsem naposled spatřila jeho pohled. Pohled plný lásky a něhy, který skončil v troskách náklaďáku…

Nevím jak, ale objevil se tam Alex. Když viděl můj skelný pohled namířený k místu neštěstí a slzy v mých očích, objal mě a pokoušel se mě uklidnit. Já však byla naprosto klidná. Jen jsem stále nedokázala zapomenout na ten jeho pohled. Na ten poslední pohled…
 

Únor 2016
Tohle jsou už jenom vzpomínky. Pohřeb se konal týden po nehodě. V den našeho výročí jsem se vydala ke hřbitovu. Shýbla jsem se k hrobu, zapálila svíčku, a vzpomínala na nás. Na to, jak ke mně přišel a vyznal mi lásku, na to, jak mě poprvé objal, poprvé políbil…Vždy, když mě políbil znovu, zdálo se to jako poprvé. Stále ho vidím před sebou, jeho oči, rty…Vím, že teď už budu navždy bez něj, ale přesto jsem k hrobu zašeptala tichou sladkou větu: „Miláčku, miluju tě!“
 

„Ty nad ránem ses mi sice ztratil,
avšak vzpomínky na Tebe nezmizí.
Já naději nepřestanu nikdy mít,
že jednou budem zase spolu a nebudem si cizí!“